Příběh – díl II.
Díl II. – První plány
Když byly Aničce již téměř dva roky, řekl si její dědeček, že dá Aničce dal k Vánocům nějakou hračku s barevným funkčním displejem vhodnou pro její věk, aby se její zájem přestěhoval od dospěláckých hraček na jinou hračku, vhodnou a bezpečnou pro její věk. Prošel tedy několik velkých prodejen s hračkami, aby takovouto hračku koupil. Kupodivu ale nikde žádnou takovou hračku nenašel. Prodavači jenom kroutili hlavou a nabízeli dědečkovi všelijaké jiné mluvící, hrající či blikající hračky. Dědeček se ale nevzdával a jelikož je to moderní dědeček, sedl k počítači a začal pátrat na internetu, aby koupil nějakou podobnou hračku třeba ze zahraničního elektronického obchodu. Ale ani v největším internetovém obchodu v jů-es-ej nenašel takovouto hračku, která by byla vhodná pro jeho vnučku.
„Co teď, říkal si dědeček, protože zjistil, že hračka, kterou si pro Aničku vymyslel, nejde koupit, nikde jí nemají, nikde jí nevyrábějí. A ejhle, to by mohla být přece díra! Ne díra v kalhotech ani černá díra ve vesmíru, ale díra na trhu! Když jsem takovouhle hraču nenašel já, možná ji právě zeď hledá víc dědečků či tatínků, strýčků či tetiček, ale také ji nenašli. Možná by takovou hračku svým dětem nebo vnoučkům rádi koupili, kdyby ji v nějaké hračkárně nebo na internetu našli.“
Tato myšlenka se uhnízdila dědečkovi v hlavě a on začal shánět další informace a přemýšlet a posuzovat, zda by nebylo možné tuto díru na trhu zaplnit. Co by to vlastně znamenalo vymyslet vzhled hračky, jak by měla fungovat a najít výrobce, který hračku vyrobí. Nemělo by to být až tak složité, řekl si dědeček. Do Vánoc už to asi nestihnu, ale na jaře by třeba mohla být nová hračka na trhu.
Začal tedy vymýšlet, sepisovat a kreslit, dokonce i modelovat. Přestal se po večerech večer dívat na televizi a promýšlel, jak by nová hračka mohla fungovat a jak by mohla vypadat, aby se Aničce a i dalším dětem líbila, aby se líbila i rodičům těchto dětí a zejména aby byla pro takto malé děti bezpečná. Obstaral si a prostudoval příslušné předpisy a normy pro hračky, navštívil Státní zkušební ústav hraček, kde se radil s odborníky jak by měla být nová hračaka konstruovaná a z jakých materiálů, aby vyhověla přísným předpisům. Také začal hledat firmu, která by takovouto hračku uměla vyrobit. To nebylo jednoduché, neboť žádná domáci firma není na takový typ výrobků zařízena a neměla o tento výrobek zájem a tak nakonec se dědeček rozhodl oslovit výrobce v zemi, kde se vyrábí většina hraček i elektroniky, v Číně.
To už byl konec zimy a začínalo pomalu jaro. Dědeček si osvěžil své chabé znalosti angličtiny a oslovil několik desítek čínských firem s požadavkem na vývoj a výrobu zcela nového typu multimediální hračky. Naprostá většina firem ale odpověděla, že nový typ výrobku tohoto typu není schopna vyrobit nebo neodpověděli vůbec. Kupodivu se ale našlo několik málo firem, které měly zájem nový výrobek vyvinout a vyrábět. Dědeček si s nimi začal dopisovat elektronickou poštou a postupně jim zaslal své představy o nové hračce – tvar, vzhled, barvy, podrobný popis fungování hračky, způsob balení a značení a všechny další informace potřebné pro vývoj a výrobu. Po delší korespondenci a po několika měsících jednání dědeček vybral firmu, se kterou sepsal smlouvu o vývoji a výrobě nového typu hračky.
