Příběh
Díl I. – Jak to všechno začalo?
„Příběh vzniku Pohádkového kamínku připomíná moderní pohádku, proto jej budu i takto vyprávět. Snad se ale nebudete zlobit, že tato pohádka zatím nemá žádný konec.“
Před několika málo lety se rodičům na malé vsi na Moravě narodila dceruška. Dali jí jméno Anička po prababičce z vesničky pod Železnými horami. Anička přinesla svým rodičům i prarodičům jako první vnučka moho radosti a také od nich dostávala mnoho hraček, se kterými si velmi ráda hrála. Jak rostla, zjistila, že i dospělí mají své hračky, a moc zajímavé! Mobilní telefony, počítače, fotoaparáty, kamery. Moc se jí libilo hrát si s těmito hračkami, mačkat tlačítka a pozorovat jak se mění barevné obrázky na displeji či jak tyto hračky hrají písničky či přehrávají videoklipy s ní samou nebo ostatními členy rodiny. A tak nepromeškala žádnou příležitost k tomu, aby si nějako takovouto hračku „vypůjčila“ a zkoumala, co se s ní dá všechno dělat a radovala se z barevných obrázků a přehrávaných zvuků a melodií.
Jednoho večera se u Aničky v pokojíčku zjevil hodný skřítek Viky, malý mužíček s velkou čepicí, která mu často padala až na nos. Začal si s Aničkou povídat a ta si mu stěžovala, že dospělí jí nechtějí půjčovat své hračky, i když ona jim své půjčuje. Jelikož Anička byla hodná holčička a Viky byl hodný skřítek, vytáhl Viky svou kouzelnou hůlku a zamumlal kouzelnou formulku. A najednou před Aničkou ležel krásný modrobílý kamínek. Viky Aničce vysvětlil, že tohle je Pohádkový kamínek, který umí mluvit, zpívat a ukazovat jí obrázky. Dokonce si umí i nové obrázky nebo zvuky nahrát a zapamatovat si je. A prý že tento kamínek jí nahradí všechny hračky dospělých, které jí jsou odepírány a že bude jen a jen její. Viky naučil Aničku s Pohádkovým kamínkem zacházet a Anička již nikdy nebrala dospělým jejich hračky, naopak dospělí jí Pohádkový kamínek záviděli a když Anička spala, tajně si s ním chodili hrát…
„Tak takhle to opravdu nějak v pohádkách chodí, ale ve skutečném světě to takto, bohužel, nefunguje. Kdybych měl popsat, jak to skutečně všechno bylo, trvalo by to asi hodně dlouho a výsledek by nejspíš nebyl zřejmě moc záživný. Zkusím tedy pokračovat jinak, ale stejně si myslím, že by bylo dobré, kdybyste věděli jak to bylo skoro doopravdy. Předchozí odstavec zapomeňte a dál by tato pohádka pokračovala nějak takto:“
Dospělým se kupodivu příliš nechtělo půjčovat Aničce své dospělácké hračky, i když jim Anička na oplátku nijak nebránila aby si hráli s jejími hračkami. Dospělácké hračky jsou ale strašně málo odolné, snadno se rozbijí a vůbec jsou strašně složité na hraní a možná i nebezpečné pro tak malou holčičku, mínili maminka s tatínkem i babičky a dědečkové. Nepochopitelně moc všelijakých zajímavých knoflíků ale stále lákalo Aničku k dalšímu hraní s nimi a každý obrázek či zvuk dospěláckých hraček jí dělal velkou radost a povzbuzoval k dalšímu výzkumu.
